Deset let uteklo od doby, kdy zpěvák J. A. Kronek ukončil své působení v brněnské rockové kapele Kern. Založil novou skupinu, vzal do rukou španělku a objevil nový svět. „Bylo to jako seskočit z lokomotivy a naskočit do subtilní drezíny,“ říká dnes frontman kapely Alband, která loni vydala nové album Reziduum.

TEXT: JOHANA KVÍTKOVÁ, FOTO: MICHAL MÁLEK

Jak plánujete oslavit 10. narozeniny?

Určitě koncertem na podzim v Brně, ale ještě nemáme přesně jasno kdy a kde. Už kvůli tomu ale nespíme a spřádáme plány. Loni jsme měli pod hradbami Špilasu křest nové desky. Bublinky, ohňostroj… To byla nádhera. Takže určitě to bude koncert! A taky chceme dát fanouškům nový klip. Písničku z nové desky si vybrali sami, nechali jsme je na webu hlasovat a vyhrála píseň Devět životů, kterou otextoval Libor Machata. Vizí už pár máme, začátkem dubna půjdeme točit.

Většinou hrajete na Moravě, v Brně… Prorazili byste rádi i jinde v Česku nebo v zahraničí?

Doma to chceme jistě. Když jsme začínali, mimobrněnští o naší první desce skoro ani nevěděli. S druhým albem se to už mění a kapela si svoje místo na slunci buduje. Hráli jsme třeba u Karlových Varů, kde mají určitě svoje místní milovaný kapely, a když jsme tam přijeli my, přišlo asi 150 lidí a byli jsme vzájemně vyvalený, jak to bylo silný vystoupení. No a pak ti toužimští dorazili přes celou republiku na náš křest pod Špilberkem a už znali i texty. Letos máme v plánu zhruba 25 koncertů, tak jsme dost napružení.

Čtyři z vás dříve hráli v kapele Kern, proč jste se rozhodli tuto brněnskou legendu opustit a rozjet úplně nový styl?

U Kernu jsem byl 27 let, a fakt to bylo něco! Opustil jsem kvůli tomu i práci a profesionálně se věnoval jen muzicírování, zkoušelo se, skládaly se nový pecky, jezdili jsme koncerty po vlasti. Pak ale přišly devadesátky a všichni hned: „Přijedou Iron Maiden… a Metallica bude v Brně!“ A naše sály byly hned z poloviny prázdný. U Kern jsem oceňoval tu pracovitost, sehranost a funkčnost. Nebýt toho, že člověk najednou někam dospěje… Pak jsme totiž jednou z donucení zahráli něco akusticky a mně došlo, že je tu i něco jiného než hlučné válcovaní. Na brněnském Svoboďáku se pořádaly každoročně open air koncerty, hrál tam např. i Žlutej pes. Majitelé okolních bytů si stěžovali na hluk a dokonce to vyvrcholilo ozbrojeným napadením Ondřeje Hejmy. Ostuda, policajti… A tak magistrát řekl, že bude dělat už jen klidný koncerty, a zejména ty vánoční. Nedávno jsem našel pár fotek, jak jsme tam potom hráli na španělky a naši potomci nám dělali vzácné křoví a zpívali vokálky. Já před tím nikdy na akustiku takhle nehrál, cítil jsem obrovskou zodpovědnost nejen za můj hlas, ale i za instrument. Hodně nás to chytlo. Objevili jsme Ameriku, hráli jsme unplugged a zjistili, že ty naše písničky jsou životaschopný i bez tlaku!

To ale nebyl hlavní důvod, proč skončit s tvrdou muzikou, ne?

Jasně že ne, ale časem se objevila „ponorka“ a stop stav v hledání nového a jiného. Zjistil jsem, že jsme muzikantsky poněkud zparchantěli. Jednou jsem si přečetl horoskop pro Býky, kde bylo: „Nemysli hlavou, mysli srdcem!“ Ten den jsem přišel na zkoušku a říkám: „Chlapci, končím…, tohle už nemůžu!“ Hudba vás musí bavit. Tak jsem doopravdy odešel. A pak jsem s těmi, co vzápětí odešli se mnou, založil akustickou bandu Alband.

Jak je to podle vás s rockery a jejich věkem?

„Dokud ti v žilách proudí čistá H&H krev…“, fungujeme. Letos mi bude 65 a mí dospělí synové se mě ptají, proč to furt dělám. Protože musim! Už i vnoučata nám chodí na koncerty. Hudbou se mi naplnil dětskej sen. Jsem rodák ze Zastávky u Brna. Jako pětiletej jsem na schodech u hradla zpíval furt dokola Andulku Šafářovou, až mi hradlař tehdy řekl: „Tak pojď se podívat!“ a já se koukal z té výšky na koleje a na všechny ty páky... Tehdy mi Andulka Šafářová vlastně otevřela dveře nejen do světa kolejí. Na Zastávce jsem poznal i svou budoucí ženu, která bydlela na nádraží ve Střelicích a na Zastávku dojížděla na gympl. Bohužel na dráze i zemřela. V Nových Bránicích nastoupila do špatnýho vlaku, chtěla za jízdy vystoupit, neodhadla rychlost… Synům bylo 10 a 3 roky. A tehdy mě muzika vlastně pomáhala to všechno zlé přežít.

Vaše kapela toho má s dráhou také hodně společného, že? I zkušebnu máte pronajatou v prostorách maloměřického depa…

Ano, Víťa Franěk nám tu zařídil pronájem. Pracuje na drahách už od devatenácti. Všichni ostatní máme jinej byznys, ale občas s klukama jezdíme vlakem společně, dříve výhradně hudebníma kapacitama. Třeba do Prahy Schubertem a zpátky Dvořákem! Ale ty už jsou teď přejmenovaný…

Mezi prvním a druhým albem vaší kapely uběhlo dlouhých devět let, souvisí s tím nějak i název nového alba Reziduum (Zbytek)?

Při jednom vyšetření mi lékař potvrdil, že jsem OK a že reziduum je v normě! To slovo se mi zalíbilo a název alba, které mapovalo celé složité období, byl na světě. Do kapely přišlo pár nemocí, se kterými jsme se postupně poprali, ale současně jsme zjistili, že na natáčení zbývá málo času a že musíme zamakat se zbytkem sil. Prodlužoval jsem to hlavně já. Když mi odoperovali tumor na krční mandli a měsíc ozařovali, nešlo mi pak zpívat tak, jak jsem chtěl. Všichni mi říkali: „To máš jen v hlavě!“ Bylo to složitější. Když jsem si postěžoval na ORL, že to není ono, řekla paní doktorka: „Žijete?“ „Jo, žiju!“ „Tak vidíte!“ S hlasem musím pracovat opatrně a šetrně dodnes. Po celou dobu jsme s Albandem koncertovali, ale k dokončení desky nám chybělo pár textů. Na chvíli se vytratila inspirace. Dokonce jsem poprvé v životě požádal i externí textaře, ale bylo to jiný, pro mne neuchopitelný! Chtěl jsem čas, muselo to jít od srdce a do pusy. Až se zadařilo a já dotextoval i za významného přispění basisty Libora Tygra Machaty nazpíval a všem v Albandu se ulevilo.

Neznamená to, že už s dalším albem nepočítáte, že ne?

To ne. Máme jistej plán na rok 2024!

Nestýská se vám někdy po hard&heavy období?

Tvrdého rocku se nezříkáme. Trošinku se stýská. Rokenrol z palice nevymlátíš! Když jsme začali s Albandem, skalních fanoušků z časů Kernu samozřejmě ubylo. Docela dost jich pak ale uznalo, že tohle nám sedí a nikdy jsme vlastně nezaznamenali žádnou negativní reakci. Dnes přijdeme zahrát do hospody, do klubu nebo i do divadla. Na komorno! Dáme si sauvignon, sedneme si na stoličky, cítíme, že španělka hraje jako španělka, že zpěv je srozumitelnej, je pohoda a lidé se baví… Kousek před vámi je první řada, které zpíváte do očí. Tak hrajete unplugged a zjistíte, že vás nic neomezuje a že život kolem vás je jeden skvělej bigbít!